Foto: archív Monika Benešová

Pacifickú hrebeňovku zdolala za päť mesiacov a šesť dní.

Monika Benešová prešla jednu z najnáročnejších peších trás sveta — Pacifickú hrebeňovku. Každý rok sa na ňu vyberie niekoľko tisíc odvážlivcov, avšak dokončí ju iba desatina z nich. Prečo je to tak a čo je dôležité na takejto ceste sme sa opýtali samotnej Moniky. 

Odpovede Moniky Benešovej sme ponechali v pôvodnom českom jazyku pre väčšiu autentickosť odpovedí.

Pacifická hrebeňovka (Pacific Crest Trail- PCT) je diaľková turistická trasa, ktorá vedie od hraníc Mexika, postupuje cez Spojené štáty americké, až ku Britskej Kolumbii v Kanade. Ak sa chce na ňu človek vydať, musí si vyhradiť čas od piatich po osem mesiacov. Toľko totiž trvá, prejsť ju úplne celú.

Monike sa život obrátil naruby vo chvíli, kedy začala trpieť zdravotnými problémami, ktoré ovplyvňovali jej každodenné fungovanie. Ani to jej však nebránilo odhodlať sa a vyraziť. Na otázku, aký impulz ju doviedol k tomu, urobiť prvý krok, má Monika jednoznačnú odpoveď. Život.

Foto: archív Monika Benešová

„Víte, já jsem holka z malého městečka na Moravě a odešla jsem za štěstím do Prahy. Velké město, všude lidi, stres a spěch. A já to psychicky nezvládla. Začala jsem spěchat taky. Pracovala jsem 16 hodin denně a jedla jenom ráno a pak v noci. To jsem naopak vyžrala celou ledničku. Měla jsem příšernou životosprávu. Namlouvala jsem si, jak moc jsem šťastná.“

„Tělo mi dávalo signál, že se chovám jako slepice. Jenže já si toho nevšímala a jela jako motor dál. A pak se stalo to, že mi skoro bouchla střeva. Začala jsem mít obrovské střevní problémy. Myslela jsem si, že mám střevní chřipku, jenže to trvalo moc dlouho a já byla čím dál víc vyčerpaná. Lékaři nemohli přijít na to, co mi je. A já ztrácela životní sílu, úsměv i chuť bojovat.“

Foto: archív Monika Benešová

„Nemohla jsem totiž jít ani po ulici, bez záchodu jsem vydržela pár vteřin. V Praze jsem jezdila do práce půl hodiny metrem a byla jsem bez šance doběhnout. Přiznávám na rovinu, že mi stalo pár trapných situací na veřejnosti, kdy mě z restaurace vyhodili, že nemohu na toaletu, když nejsem zákazník. Nebo, když jsem prostě někam nedoběhla. Bylo mi hrozně, trapně, brečela jsem. A tak jsem se zavřela doma a nevycházela ven.“

„Lékaři mi nakonec zjistili silnou celiakii, alergii na mléko, vajíčka, oříšky i sóju. Začala jsem držet dietu, ale moje psychika už byla narušená. Bála jsem se jít prostě po ulici a podívat se lidem očí. Bála jsem se, že to zase někam nestihnu a zase se mi budou smát.“

„A pak jsem si vzpomněla na svůj dávný sen. Projít Pacifickou Hřebenovku. A rozhodla jsem se, že to aspoň zkusím!“

Prečo práve Pacifická hrebeňovka?

„Já sem o Pacifické Hřebenovce četla asi před 7 lety, kdy to prošel první Čech, Petr Kosek. Zírala jsem na článek a říkala si, že to není možné. Ani psychicky, ani fyzicky. Ale moc jsem mu záviděla, i z fotky jsem cítila to obrovské dobrodružství. Tenkrát jsem si slíbila, že do toho půjdu. Odmalička miluji hory i přírodu. Jenže pak jsem se dalších 5 let vymlouvala, proč to nejde. Teprve, když jsem začala mít zdravotní problémy, přestala jsem se omlouvat. Věřila jsem, že moje trable začínají v hlavě. Věřila jsem tomu, že pokud změním pohled sama na sebe, na svůj život, něco se změní. Ale už jsem to nedokázala v běžném životě.“

Pacifiká hrebeňovka sa objavila vo filme Divočina (Wild, 2014), nakrútenom podľa skutočného príbehu Cheryl Strayed, ktorá sa na ňu vydala s cieľom začať od znova. Prešla z nej však iba určitý úsek, a to 1170 kilometrov z celkových, takmer 4300.

Myslíte si, že sa musí človek na takúto trasu špecificky pripravovať alebo stačí jednoducho vyraziť? 

„Já jsem se snažila připravit, jak nejlíp jsem dokázala. Udělala jsem si kurz přežití v příprodě a to mi psychicky moc pomohlo. Fyzicky jsem většinu lítala za keř. Snažila jsem se chodit s těžším batohem na Vysočině. Ale samozřejmě o kvalitní fyzické přípravě nemůže být vůbec řeč. Hodně jsem se věnovala přípravě vybavení. Četla jsem zkušenosti chytřejších a Petr Kosek mi opravdu moc pomohl.“

Foto: archív Monika Benešová

Prejsť Pacifickú hrebeňovku trvá niekoľko mesiacov. Počas nich sa človek dostáva do rôznych náročných situácií, s ktorými možno pred odchodom ani nepočítal. Monika sa ju však napriek tomu rozhodla pokoriť úplne sama. Keďže však ide o vyhľadávanú cestu, ľuďom sa nedá úplne vyhnúť. V niektorých úsekoch ich bolo viac, no v niektorých menej.

„Potkávala jsem tam spoustu lidí, ale přiznám se, že jsem chodila vždycky sama. Bylo mi tak nejlíp. Na druhou stranu, Hřebenovka je i o lidech. A právě díky nim jsem získala sama nad sebou nadhled. Potkala jsem lidi, kteří měli mnohem trnitějším osud v životě, než já. Říkala jsem si, jestli ta svoje střívka neberu příliš vážně. Ale samota na trialu byla pro mě moc těžká, ale zároveň velice důležitá.“

Akú najdlhšiu dobu ste nestretli žiadneho človeka?

„Byly to přibližně tři týdny a to už se přiznám, že mi skoro hráblo. Bavila jsem se… se svými hikerskými holemi. Měla jsem radši tu pravou, levá mi lezla na nervy. Dokonce jsem flirtovala se spacákem. Když jsem si večer stavěla stan a chystala místo na spaní, flirtovala jsem s veškerým vybavením.“

Aký je to pocit? V bežnom živote aj keď si to možno neuvedomujeme, denne prichádzame do styku z množstvom ľudí. Byť čo i len niekoľko dní úplne bez kontaktu s ľudským okolím sa môže zdať nepredstaviteľné.

„Já sem před trailem sama se sebou být vůbec neuměla. Nechtěla jsem, byla jsem neustále v pohybu. Nechtěla jsem ani odpočívat. A najednou jsem na Hřebenovce byla sama, znovu jsem všechno prožívala. To, co jsem pokazila, komu jsem ublížila. Rovnala jsem se sama se sebou a učila si znovu přiznat svoje chyby. To, že za svoje zdraví si vlastně můžu sama.“

Prinieslo Vám cestovanie osamote niečo? Alebo si myslíte, že je to niečo, čo by mal v živote vyskúšať každý človek? 

Pro mě to bylo opravdu velice důležité. Ale tady musím mluvit sama za sebe. Každý potřebuje něco jiného. Já sama za sebe to doporučuji.

Foto: archív Monika Benešová

Pacifická hrebeňovka je cesta, ktorú musí túžiť vyskúšať prejsť každý milovník prírody a turistiky. Trasa sa pohybuje v nadmorskej výške s prevýšením v rozsahu približne 4000 km. Treba sa teda pripraviť na fyzickú záťaž, ktorá je pri hrebeňovke na dennom poriadku a zaiste aj jedným z hlavných dôvodov, prečo ju ukončí také nízke percento ľudí.

Domů jsem se chtěla vrátit každých 5 minut. Začátek cesty byl pro mě hodně těžký, protože moje zdraví se nelepšilo. Naopak, jedla jsem jídla s alergeny. Byla jsem nejslabší ze všech, všichni mě předbíhali. Každou noc jsem myslela na svoje rodiče, jsem jedináček. Měla jsem puchýře na nohou, boule z krosny na ramenou. Všechno mě tak strašně bolelo. Ale vždycky jsem v sobě našla tu vnitřní sílu a šla dál. Po pár týdnech nastoupila ta psychická bolest, i tady jsem si hodně pobrečela.“

Trasa vedie cez 7 národných parkov (Sequoia, Kings Canyon, Yosemite, Lassen Volcanic, Crater Lake, Mount Rainier a Severné Kaskády) a 25 národných lesov. Na otázku, ktoré miesto Moniku najviac zasiahlo alebo na ktoré by sa chcela vrátiť, odpovedala High Sierra – tie najvyššie hory. „Zamilovala jsem se a letos jsem se tam vrátila. Ne jako hiker, ale jako dobrovolník. Pomáhala jsem letošním hikerům s tím, co zrovna potřebovali. Cítím příjemný závázek cestě. Dala mi toho tolik.“ 

Ktorá časť hrebeňovky bola podľa Vás najnáročnejšia?

„Je to rozhodnutí! Rozhodnutí, že nejsem štastná/ý a tak s tím něco udělám. Přestanu se vymlouvat a jdu do toho! Proto není vítězem ten, kdo Pacifickou Hřebenovkou dokáže projít celou, vyhraje každý, kdo se rozhodne pro změnu a udělá ten první krok. A není to jenom o Hřebenovce. Rozhodnutí odejít z práce, ze vztahu, přestěhovat se. Ustát pohledy okolí a stát si za svým rozhodnutím. Vstát a jít dál.“

Pacifická hrebeňovka bola donedávna Slovákmi nepokorená. Ako prvému sa mu ju podarilo prejsť Miroslavovi Daníšekovi a to iba minulý rok. Druhým je Vladimír Chrapčiak, ktorému sa podarilo počas dôchodku splniť si sen. Prvou a jedinou Slovenkou zatiaľ zostáva Adriana Paulovčinová.

Napriek tomu, že sa na túto cestu vyberie ročne niekoľko tisíc ľudí z celého sveta, do konca ju zvládne iba niekoľko desiatok z nich. Napríklad zatiaľ ju prešli iba traja Slováci. Dokonca prvý iba minulý rok. Čím si myslíte že to je? Dôležitejšia je podľa Vás fyzická alebo psychická výdrž? 

„Je to o hlavě. Ta psychická bolest byla pro mě mnohem horší a větší. Na druhou stranu si myslím, že je to všechno o odvaze a vnitřní síle. O té, kterou ale máme v sobě všichni. Možná o ní někdo jenom neví.“ ☺

Foto: archív Monika Benešová

Čo považujete za najsilnejšie momenty, ktoré Vám cesta priniesla?

„Když jsem večer viděla pumu. Stála pár metrů ode mě a sledovala mě. Dokonce se začala otáčet kolem mě. Věděla jsem, že nesmím utíkat, že musím být silná a ukázat jí, že jsem pro nic moc velké sousto. Věděla jsem, že jestli mám být v životě silná a ukázat to, je to možná tahle chvíle. A tak jsme tam stály a koukaly na sebe. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale potom odběhla.“

„Také jsem v horách omrzla, chytla mě sněhová bouře.“

Aké to bolo po takmer polroku vrátiť sa späť domov?

„Asi nejsilnější to bylo, když jsem znovu objala své rodiče. Před cestou jsem jim slíbila, že jim tam neumřu, že se jim vrátím. A slib jsem splnila. Plakala jsem štěstím.“

 

„Taky jsem si přestala hrát na velkou holku z Prahy a vrátila se pokorně zpátky na Vysočinu, kam patřím.“

Máte další podobný cieľ?

„Já se cítím zdravá a to je můj největší cíl. Můžu jít po ulici, nebojím se, nejsem pořád v pozoru a nehledám v jednom kuse toalety. Můžu se usmívat bez křeče a nebo jet autobusem. Jsem šťastná! Nemohu říct, že mě Hřebenovka uzdravila úplně, ale mohu jíst o 80% víc potravin.“

Čo by ste poradili ľudom, ktorí chcú vyraziť na podobnú cestu? Je naozaj tak ťažké vyraziť, ako sa možno niekomu môže zdať? 

„Člověk dokáže mnohem víc, než si myslí. Může to dokázat každý z nás. Důležitá je jedna věc… Hlavně se z toho neposrat!“

Ak vás príbeh Moniky Benešovej zaujal alebo by ste chceli vedieť viac podrobností z cesty, Monika sa rozhodla svoj príbeh vyrozprávať svetu aj pomocou knihy s názvom Moja Pacifická hrebeňovka.